Je pondělní ráno, 28. října 1918. Slunce vychází v šest hodin čtyřicet jedna minut, zapadá v šestnáct hodin šestačtyřicet minut. Od začátku roku uplynulo tři sta a jeden den. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá: Polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, noci velmi chladné, slabé větry.
První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení, znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se slova a věty pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. V branné moci, čteme, nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.
Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?
Jak dlouho ještě? ptají se jeho národy. Věří, doufají. Ale konec války nepřichází. Pořád umírají lidé. Nahlas i potichu a opatrně se hovoří o míru, o příměří. Zpráva z italského bojiště: Na Piavě trval dělostřelecký boj. Díky vytrvalosti našich čackých vojínů nepřítel opět pozbyl dočasně dobytých úspěchů našimi protivýpady. Balkánské bojiště: V Srbsku dějí se naše pohyby podle plánu. Západní bojiště: Nepřítelovy útoky ztroskotaly úplně.
Kolem desáté hodiny dopoledne došel do Prahy telegram, že rakousko-uherská vláda nabízí prezidentu Wilsonovi zvláštní mírové jednání na podkladě uznání československých práv. Nótu ministra zahraničí Gyuly Andrássyho si lidé vyložili jako okamžitou kapitulaci Rakouska. František Soukup s Antonínem Švehlou převezmou Obilní ústav, který za války dohlížel na obchod a zásobování obilím, zanedlouho s ostatními „Muži 28. října“ také místodržitelství a Zemskou správní komisi.
Muži, o nichž se toho dne nejvíce hovoří, mají všichni podle dobové módy knírek nebo vousy: Antonín Švehla – odhodlaný pohled, málo vlasů. Nepřístupný a přísný, alespoň podle fotografie, je Alois Rašín. Skřipec nosí dr. Vavro Šrobár. Špičatou bradku a brýle dr. František Soukup, kterého už známe. Ten mladý a vlasatý, s nakrouceným knírkem, to je Jiří Stříbrný. Není to starší portrét? Astronom Milan Rastislav Štefánik v generálské uniformě, nebo u psacího stolu, ale tam vysedával zřídka. To jsou fotografie, které připravují redaktoři Světozoru do nejbližšího vydání časopisu. Jsou to mužové věhlasní, doplní je slovy, obecné důvěry požívající, jimž radostně přizpůsobuje se všechen život veřejný a každé konání lidu našeho.
Na horní části pražského Václavského náměstí je hlava na hlavě. A stále chladno, lidé už nosí kabáty, někdo dokonce rukavice. Stromy už jsou bez listí. V zatáčce z dnešní Vinohradské třídy stojí tramvaje, přizdobené v národních barvách. Dole před Slovanskou lípou se dav ještě zvětšil. Lidé zpívají píseň Hej, Slované a Kde domov můj. Po ulicích jezdí pohřební automobil s nápisem Rakousko umřelo. Muži 28. října, jak se jim říká, vydali jménem Národního výboru zákon o zřízení československého státu a prohlášení nezávislosti, nazvané „Lide Československý“!
Sazeči v tiskárnách všech novin už připravili zprávu, která vyjde až zítra, ve výrazné úpravě na první stránce: Nový rozhodný krok Rakouska-Uherska na cestě k příměří a míru. Odpovídajíc na nótu pana presidenta Wilsona, prohlásil mimo jiné nový ministr zahraničních věcí hrabě Andrassy, klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásit, že souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů Rakouska-Uherska, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.
Co se událo koncem října 1918 v Cerhenicích? Učitel František Nekvasil psal nejen kroniku školy, ale také kroniku obce. Končí však rokem 1901 a teprve roku 1932 byla založena nová pamětní kniha, kterou vedl pan učitel Otakar Videmann. Ten také stručně vylíčil události v letech 1901-1932. Nahlédněme tedy do části krásného rukopisu, nadepsaného Dne 28. října 1918. Hned na začátku potvrzuje, že „28. říjen si těžko představí, kdo jej sám neprožíval. Lidé nevěděli, mají-li radostí plakat, nebo se smát. Vláda věcí našich vrátila se opět do rukou lidu našeho“, cituje slova Jana Amose Komenského. Připomíná mezinárodní situaci, zvolení T. G. Masaryka prezidentem a třeba i zřízení „válečné kuchyně“ v obecním domě koncem října. Bližší popis událostí v Cerhenicích však v jeho záznamu nenajdeme. Škoda, jistě mohl využít i bezprostředních vzpomínek pamětníků.
Nevíme sice přesně, jestli se zprávy o posledních událostech v Praze dostávaly do Cerhenic průběžně (telegraficky nebo prostřednictvím svědků, vždyť cesta vlakem trvá jen málo přes hodinu), možná se s nimi lidé seznamovali až 28. října večer, v noci, nebo následujícího dne.
Řídící učitel Justin Čermák tehdy zaznamenal do školní kroniky: Ještě 27. října pod knutou německo-maďarské nadvlády úpěl náš národ, 28. však trhá pouta, prohlašuje se svobodným a samostatným v odvěké své vlasti československé. Zbavil trůnu Karla I. a na jeho místo volá jako presidenta republiky T. G. Masaryka, toho největšího Čecha a budovatele českého státu a to z vděčnosti po třistaletém jeho utrpení a ponížení. Nemožné tím skutkem stalo se možným a my opět vládneme sobě samým, sami určujíce si svůj program, rozsah jeho žití, cíl, za kterým nutno jíti, chceme-li obstáti v bouřném přívalu hospodářské a kulturní konkurence spřátelených i nepřátelských nám národů.
Pokračování nadepsal datem 28. října 1918, ale dále zmíněná slavnostní schůze proběhla nejspíš o den později. Kromě všech členů zastupitelstva obce, místní školní rady a sboru učitelského se zúčastnili i žáci školy. Slavnostní proslov má pan starosta Bedřich Hobl. Vítá nové období našeho národa, z jeho slov všichni cítí radost a nadšení z dosaženého cíle. Poděkoval Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi a všem legionářům, bojujícím za naši svobodu. Vyzval všechny přítomné, aby zachovali důstojný klid a nedali se strhnout svody falešných nadšenců. A přítomnou mládež upozornil, aby si zapamatovala dnešní den jako jitřenku vycházející svobody uvolněného národa…Přednes Rudolfa Bezecného byl procítěný, slyšitelný do všech dálek nakupeného obecenstva před sokolovnou. Nastaly projevy radosti, provolávání slávy všem padlým za svobodu naší, Masarykovi, Benešovi, Štefánikovi, Wilsonovi a všem našim spojencům.
Vzpomněl si někdo i na učitele Václava Kafku a další padlé z Cerhenich a Cerhýnek? Nebyli mezi nimi jen legionáři…
Po 6. hodině večer, pokračuje zápis řídícího učitele Justina Čermáka, uspořádán slavnostní průvod obcí s lampiony, hudbou, zpěvem vlasteneckých písní a provoláváním slávy budovatelům naší svobody. Obec osvětlena, bohatě českými a slovanskými prapory vyzdobena. Průvod zakončil lidovým koncertem bez vstupného, na kterém se přednášely vlastenecké básně, zpívaly národní písně a řečnilo se o svobodě a příštím pořádku, ke kterému se přítomné strany politické zavazovaly. Při této příležitosti vybralo se na národní účely 469 K 22 haléřů. Veškeré výdaje s touto slavností ochotně kryla zdejší obec.
Stručnější je záznam učitele Rudolfa Bezecného. Doplňuje slova starosty Bedřicha Hobla, který „vybízí k účastné práci na národa roli dědičné, práci vlastní ve prospěch nového velkého státu československého. Žádá učitelstvo vychovávati mládež budoucí v duchu svobodném a demokratickém“.
Břetislav Ditrych