(Dokončení z Cerhenických rozhledů 08/22)
I začátkem nového roku 1902 řešili zastupitelé všední starosti: Státní dráhy by měly opatřit východ z nádraží svítilnou alespoň po dobu příjezdu a odjezdu vlaku. Pan Freund si stěžuje, že ponocní troubí jen do 11. hodiny a přeje si, aby troubili každou hodinu po celou noc. Pan Epstein podotýká, že troubení je málo platné, když každý ví, kde se ponocný nalézá. Navrhuje, aby obec zakoupila píchací, to jest ponocenské (noční) hodiny, které jsou velice účelné. Návrh přijímá se jednohlasně. Co jsou ponocenské hodiny? Jen velmi stručně. Jejich úkolem je kontrolovat nočního hlídače při výkonu jeho služby. Nemají ručičky ani číselník, ale uvnitř papírový pásek s vyznačenými hodinami. Noční hlídač nebo ponocný je nosí s sebou. Obchází vybraná místa, kde jsou ve zvláštních skříňkách uloženy různé klíčky. Ty musí postupně vsunout do otvoru ponocenských hodin, propíchne tak papírový pásek a přesně vyznačí daný čas. Po skončení služby hodiny odevzdá ke kontrole.
To jsme samozřejmě trochu, i když snad zajímavě, odbočili.
Starosti s obsazením místa lékaře přetrvávaly. Čtrnáct zastupitelů je pro, aby lékař působil v Cerhenicích trvale. Přispívat na jeho plat bude obec a cukrovar i Tereziánský ústav šlechtičen. Městys tentokrát vypíše konkurs a nabídka bude uveřejněna v Národních listech a Národní politice.
Cerhenice stále spadají pod Okresní soud v Kouřimi. A zastupitelé počítali: Do Kouřimi dojdete pěšky cestami a pěšinami za 2 a půl hodiny, povozem po silnici cesta trvá 4 hodiny, v zimě musí jít člověk taky po silnici. Do Peček to trvá tři čtvrtě hodiny. Proto se zastupitelé rozhodli požádat, aby byl městys připojen k nově zřízenému Okresnímu soudu v Pečkách.
Jiná potíž. Obec už nemá vhodnou místnost pro porodní babičky, přesněji ženy krátce před porodem. Problém zatím vyřešila nabídka radního Jana Procházky. Uvolní místnost ve svém domě. S novým domkem však zastupitelé, tedy obec, musí do budoucnosti počítat.
Rok 1903. Obec řešila regulaci, spíše kanalizaci, potůčku vytékajícího z předního rybníka. Jako potůček nadále zůstane na pokraji náměstí, za obecním domem čp. 22 bude zřízen práh, který zadrží vodu pro napájení dobytka. Zastupitelé uvažovali o zakoupení starších petrolejových lamp pro veřejné osvětlení z Čáslavi, kde zřizují nové osvětlení lampami plynovými.
Začátkem příštího roku 1904 rozhodli, že o zajištění potřebných náhradních skel, knotů, punčošek a petroleje se postará pan Freund. O dodávku petroleje měl zájem pan Procházka a Rozálie Mautnerová. Rozhodnuto zatím není, světlo však musí býti jasné, končí zápis k tomuto bodu jednání.
Na jaře zažádal Bedřich Hobl o udělení hostinské živnosti v čp. 93, ale nepředložil žádný nákres o umístění místností. Zamítá se. Panu starostovi Františku Horelovi bylo zvýšeno služné na 450 korun, pokladník bude dostávat odměnu 90 a policejní komisař 40 korun ročně. Usneseno zaříditi kamna do kuchyně v bytě p. Karla Novotného, zdejšího učitele, který ustaven při zdejší kapli varhaníkem s roční odměnou 40 K.
Ale někdy se člověk nezavděčí: Pan František Kratochvíl navrhuje, aby byl předvolán Fr. Rosipal, správce velkostatku Tereziánského ústavu, a vysvětlil, zda stromky na veřejném prostranství, t. j. na cestě vedoucí mimo školu k pivovaru, vysázel pro okrasu obce a jakým způsobem ze své moci místa toho využil. Několik mohutných a krásných lip stojí na uvedeném místě u staré školy dodnes. Se správcem Rosipalem řešil záležitost sám starosta František Horel. V polovině ledna 1905 ostatním sdělil, že správce alej vysázel „pro okrasu místa a že mu známo je, že na majetku cizím dal je vysaditi, neb majetek jejich hradí nynější zděná zeď.“ Mínil zeď kolem zámku, která také ještě částečně stojí. Ale hrob Františka Rosipala před několika málo lety z cerhenického hřbitova zmizel.
Nadějně to vyhlíží s plánovanou silnicí do Sokolče. Okresní výbor v Kouřimi a Poděbradech slíbil příspěvek, plány jsou schváleny, stavba povolena. Ale ještě v květnu stavba nezačala. Na Obecní úřad do Sokolče a na Okresní výbor do Poděbrad se vypravil František Horel s Františkem Veverkou. Dověděli se důvody? Sotva. Stavba silnice totiž začala až v létě 1911, dokončena bude o osm let později.
František Podhrázský si stěžoval na Okresním úřadě v Kolíně, že mu zdejší obec nechce koupit kolovrátek ani zvýšit almužnu. Zastupitelé se usnesli kolovrátek nezakoupit a „ponechat mu na vůli, aby do zdejší obce se přistěhoval a pak jako jiní chudí o almužnu žádal.“ Žadatel totiž neměl v obci Cerhenice domovské právo. Naopak, zápis z 6. května 1905 uvádí, že čestné občanství bylo uděleno Jeho jasnosti knížeti Jiřímu Lobkowiczovi.
Kolik měly Cerhenice obyvatel? Podle posledního sčítání přesně 1193.
Záznam z 5. února 1906: Volné používání panského rybníka se obecenstvu i nadále dobrovolně povoluje. Vyhláška tato byla však teprve 3. února 1906 nad rybník přední obecenstvu vyvěšena správou velkostatku. Jak z vyhlášky vychází najevo, zamýšlí správa velkostatku resp. sám správce Rosipal po ujití zákonité doby vyvěšené vyhlášky dát další prohlášení, kterým by se mohlo upotřebení vody zakázati. Od starodávna, jakož i po dnes užívala a užívá obec Cerhenice potřebných vod pro veškerou spotřebu domácí, t. j. napájení dobytka, jakož i přívozem vody do domácností na voznicích k zalévání zeleniny a k napojení dobytka doma, k hasičským potřebám při čase požáru, k plavení koní i veškerého dobytka i drůbeže. Důkazem toho jest, že vjezd do rybníka je kamenem vydlážděn. Sbor dobrovolných hasičů má také klíč od stavidla k volnému vypouštění vody. Obec se případnou vyhláškou vidí zkrácena a usneseno, že sepíše stížnost k hejtmanství.
Je to poslední zápis podepsaný starostou Františkem Horelem. S užíváním vody z předního rybníka to nakonec dopadlo dobře.
Smutné dny
Zastupitelé se tentokrát sešli 23. března v domě prvního radního Františka Veverky. Průběh schůze zaznamenal Jan Čermák. Bylo to truchlivé setkání. Zápis začíná slovy: Pan radní František Veverka oznamuje úmrtí dlouholetého starosty pana Františka Horela, který působil plných 29 roků ku blahu občanstva, jakož i podporovatele chudých. Se zármutkem vzata zpráva k vědomosti a povstáním projevila se účast. Usneseno vypravit deputaci k rodině zemřelého, vysloviti soustrast jménem zastupitelstva obce a jeho obyvatelstva. V Národních listech a Národní politice oznámení učinit…Sbor obecního zastupitelstva se sejde v den pohřbu v pondělí 26. března 1906 o půl desáté u pana Františka Veverky, odtud odeberou se členové korporativně k pohřbu. Po ukončení církevních obřadů promluví nad rakví radní pan Jan Procházka. Zápis končí slovy: Obyvatelstvo obce má být vyzváno, aby vztyčilo černé prapory na znamení smutku.
Novým starostou František Veverka
O deset dní později, 4. dubna, se shromáždilo 17 členů obecního zastupitelstva, aby zvolili nového starostu. Bylo odevzdáno 17 lístků, František Veverka obdržel 14 hlasů, pan Dusbábek 2 a pan Čermák 1 hlas. Rozhodnutí bylo jasné, pan Veverka volbu přijal. Prvním radním byl napotřetí zvolen Jan Dusbábek.
Schůze byla sice volební, ale zastupitelé se brzy vrátili k běžným záležitostem. Pan Weiss dostane 6 korun za roční ošetřování zahrádky u sochy Panny Marie na náměstí. Tehdy byla ještě úplná, krásná a uctívaná.
František Horel už mezi námi není, ale život s všedními starostmi pokračuje. Do dalších let nahlédneme jen velmi stručně. V září 1906 byly na čtyřech místech v obci umístěny tabulky s následujícím textem: Rychlá jízda obcí zdejší na kolech a motorových strojích pod pokutou od 4–10 K přísně se zapovídá.
Pomohly tabulky rychlou jízdu omezit? Ne, protože o rok později zapisovatel do protokolu ze schůze zopakoval a upřesnil: Výstražné tabulky rychlé jízdy povozů, automobilů a velocipedů zhotoví pan Alois Vedlich. Opatří si plech a tabulky namaluje.
V polovině července 1909 slavil výročí další člen zastupitelstva. Ferdinand Freund, jinak hostinský v čp. 130, v něm působil neuvěřitelných 40 let. Dostal krásný diplom. Ve stejném roce zakoupil jeho hostinec Tereziánský ústav šlechtičen, vzápětí se tu stal hostinským Alois Vedlich a roku 1910 se mu narodila dcera Blanka. Později slavná herečka Blanka Waleská.
Zastupitelé tehdy rozhodli také o zřízení hřbitova, obci bude předán v srpnu 1911. Pozemek obec zakoupila od Karla Žerta ze Sadské, peníze si vypůjčila v místní záložně. Plán na hřbitov zhotovil Jan Funda, zednický mistr z Plaňan. Současně se hřbitovem se měla postavit i zvonička na obecním domě čp. 22 na náměstí. A znovu posílají na ředitelství drah žádost o vybudování nádraží. Stále se nesmířili s pouhou železniční zastávkou. Příští jaro budou vysázeny stromy na náměstí, na městečku, jak my říkáme. Celkem 125 stromů, třetina kaštanů, třetina lip, třetina akátů.
Potíže jsou s předním rybníkem. Správce velkostatku ho vypustil. Stížnost na Tereziánský ústav šlechtičen putovala na okresní hejtmanství.
Slavný zápasník a Jaroslav Gorel
V knize S pozdravem Síle zdar Gustav Frištenský popisuji následující příběh: Od února 1906 zápasil Gustav Frištenský tři měsíce ve Varšavě. Po jednom zápase s domácím soupeřem za ním přišel do šatny vousatý muž v parádní vojenské uniformě se zlatými střapci, šňůrami a knoflíky a zeptal se: Jste Frištenský? Přikývl.
A odkud, z kterého kraje?
Od Kolína.
Pocházejí vaši předci z Cerhenic? zněla další překvapivá otázka.
Ano.
Jmenoval se váš dědeček František a babička byla Nollová?
Gustav znovu přikývl. Ano.
Zdálo se, že neznámý muž tomu nemůže uvěřit, i on zůstal chvilenku překvapen, ale už roztáhl ruce a Gustava srdečně objal a podle zvyku políbil na obě tváře. Ba zdálo se, že se v oku vojáka zaleskla i slza.
Vy jste můj „rodnoj“, jste z rodiny.
Když se z překvapení oba trochu vzpamatovali, řekl Frištenskému, že je v lóži se ženou a dvěma dcerami a že k nim musí určitě zítra přijít na návštěvu. Dal mu lístek s adresou a odešel. Ruští a polští zápasníci se Frištenského ptali: Víš, kdo to byl? Samozřejmě nevěděl.
Velký pán, gubernátor.
A od té chvíle Frištenského uctivě zdravili. Druhý den si vzal drožku a jel na přislíbenou návštěvu. Přivítala ho milá paní s dvěma hezkými dcerami, kterým bylo mezi sedmnácti a devatenácti lety. Tak alespoň odhadoval. Paní mluvila česky, dcery rusky.
V poledne přijel kočárem otec rodiny. Obědvali v salonku, Frištenský musel vyprávět o své rodině: Kolik otcových bratrů odjelo do Ameriky, že zůstali jen dva, otec Alois a syn Vincenc. V Americe je dnes snad víc Frištenských než v Čechách…K Jaroslavu Gorelovi byl pozván ještě dvakrát.
Doma o setkání vyprávěl rodičům a babičce, která jenom řekla: Ten se nám nevydařil. Mínila svou větev rodiny. Jaroslav měl podle přání matky studovat na kněze, ale odešel do světa, vrátil se pro dávnou lásku a odešel znovu. Nikdo dlouho nevěděl kam.
A pak se nevydařený syn potkal s Gustavem. Slavný zápasník byl později ve Varšavě ještě několikrát, ale Jaroslav Gorel už se neohlásil. A nikdy se o jeho dalších osudech v bouřlivém revolučním Rusku nic nedověděl. Ani u vzdálených příbuzných doma.
Krátká odbočka do minulosti nás zavádí do Libodřic, odkud pocházeli rodiče starosty Františka Horela – Jiří Horel (15. 8. 1815 – 17. 6. 1887, přednosta a gruntovník v Cerhenicích, čp. 37) a Barbora, rozená Hrdličková (22. 4. 1815- 6. 2. 1889). Sourozenci Františka Horela byli Marie, nar. 1840 v Libodřicích, Josef, narozen roku 1842 také v Libodřicích, Antonín se narodil v roce 1847 už v Cerhenicích a Alois, 1849-1851, narozený rovněž v Cerhenicích v čp. 37. Jiří Horel, opakuji z první části našeho příběhu, byl starostou obce v 60. letech 19. století. A v Cerhenicích žil v čp. 31 od roku 1878 také starší bratr starosty Františka Horela Josef Horel. S ženou Marií měli Františka, Zdeňku, Rudolfa, Boženu a Karla.
Znovuvysvěcení hrobu Františka Horela 4. září 2021 v Cerhenicích se mezi početnými potomky a příbuznými zúčastnila také Ivana Joudová z Prahy. Následně jsme si psali a pokoušeli upřesnit historii rodu Horelů. Koncem září předloňského roku mi sdělila: Jedním ze sourozenců mého prapradědečka Jiřího Horela, narozeného roku 1815, byl bratr Jan. Ten měl za manželku Barboru, dceru Josefa Frištenského z Libodřic. Údaje nalezl příbuzný paní Joudové v matrice dobřichovské kroniky. Vzájemná příbuznost, píše, je tedy jasná.
Mohl tedy být Jaroslav Gorel-Horel synem Jana Horela? V dobřichovské matrice, doplňuje paní Joudová, je jenom záznam o narození Janova syna Františka 2. listopadu 1842. Náš František Horel, opakuji, se narodil 1. března 1845 v Radimi.
Jaroslava Horela jsme tedy zatím nenalezli. Nemohl se Gustav Frištenský při psaní vzpomínek zmýlit v křestním jménu?
Ne, to jistě není důležité, podstatné. Chtěli jsme především připomenout neuvěřitelných devětadvacet let Františka Horela jako cerhenického starosty. Škoda jen, že o jeho osobním životě se dochovalo tak málo dokladů, žádná původní fotografie. Třeba se ještě objeví.
Břetislav Ditrych
Foto autor a archiv
Ilustrace
V kostele sv. Šimona a Judy ve Viticích nedaleko Českého Brodu byli František Horel a Kateřina Tučková v roce 1870 oddáni
Smuteční oznámení z novin Národní politika 24. března 1906
Úmrtní oznámení Františka Horela
V roce 2021 byl rodinný hrob Horelů přenesen z dobřichovského hřbitova a 4. září na cerhenickém hřbitově P. Josefem Neradem vysvěcen
Slavný zápasník Gustav Frištenský
